Jak jsem šla brečet do vany

Se zvědavostí a nedočkavostí, která mi zůstala od dětství, jsem se chystala rozbalit hlavní vánoční dárek. Když jsem strhla šňůrku a rozervala balicí papír, uviděla jsem totální sen každého výtvarníka – na klíně mi ležely ty nejlepší akvarelové barvy, které snad vůbec na světě existují.

Vykoukla na mě dřevěná kazeta, ve které byly naskládané zabalené malinkaté pánvičky, desítek barev těch nejkrásnějších odstínů. K tomu porcelánová paleta, na které se ty barvy míchají, štětce ze sobolí srsti a akvarelové papíry z bavlny. 

Polilo mě horko. To je ta nejlepší výbava, kterou si leckterý umělec může vůbec přát. Je to takový akvarelový sen. Když jsem si to všechno prohlížela, došlo mi, že tato výzbroj je dražší než mnohá grafika, kterou prodáváme u nás v galerii. 

„Víš, pomohl mi to vybrat Tonda (mmch.jeden z nejlepších současných českých malířů) a když mi to balili, říkal, že tohle by si taky přál mít…“ A mě polilo horko podruhé. Vždyť já se nikdy neodvážím na takový arzenál sáhnout! 

Pár let už kreslím, je to moje velká radost, jen jsem ale dlouho hledala témata a hlavně si vůbec nevěřila, že by vůbec mělo smysl, abych kreslila, když jsem kolem sebe viděla tolik krásných profesionálních obrazů. (Ach to porovnávání…) Jenomže jsem vždycky věděla, že mě to baví a strašně mě to k tomu táhne. 

Pořád jsem na sebe náročná a hledám chyby. Je to pokora? Nebo by si člověk měl víc věřit?

S chutí do malování, jenomže pak…

Když jsem dostala ten krásný dárek, hned druhý den jsem zasedla ke svým kresbám. Už dlouho jsem plánovala pořídit si profesionálnější barvy, zatím jsem všechno vybarvovala vodovkami, které jsem znárodnila svým dětem. 

Pořád se mi na barevnosti mých prací něco nezdálo, nelíbilo, říkala jsem si, že to bude asi těmi barvami. Hned jak budu mít něco lepšího, čím budu moct své práce vybarvit, to pak bude jiná liga! A teď jsem tu možnost měla. 

Hned ráno jsem rozbalovala barvu po barvě, seřadila si je, přichystala štětce a vyndala kresby, které čekaly na vybarvení.

A zrovna to byly práce určené jako ilustrace do jedné knihy. S těšením a velkým očekáváním jsem začala vybarvovat. A jak jsem barvila dál a dál, tak naopak z mého obličeje se barva začala vytrácet. Začalo mi docházet, že problém zřejmě nebude tak úplně v paletě barev, ale ve mně. V mém pohledu na moji nedostatečnost. 

„Vždyť já vím, jak bych chtěla, aby to vypadalo, ale proč to neumím zrealizovat?“ Peklo v hlavě jsem si vždycky uměla udělat dokonale. Na to asi nemusí být ani speciální školení, to jde samo. 

Zmar, nic než zmar

A začala jsem trhat papíry, mačkat a vztekle je házet na podlahu. A když jsem dotrhala všechno, co šlo, a nebylo už co ničit, šla jsem brečet do vany.

„Co se stalo? Já tě hledám po celém bytě?“ slyšela jsem, když jsem byla nalezena s opuchlýma očima ubrečená (a naštěstí neutopená) ve vaně.

„Když… když… když já to s těmi novými barvami neumíííííííííííííím…“ rozbrečela jsem se už naplno. 

„Víš, a nejsi na sebe moc přísná? Je to první den, co jsi s tím začala, a ty chceš přeskočit několik let, kdy se ostatní zrovna s akvarelem učí?“

A po něm úleva….

A mně to došlo – nechtít všechno hned. Prostě začít, nepřemýšlet a důvěřovat procesu, cestě, po které jdu. 

Radost je měřítko

U mnoha lidí jsem viděla, že na začátku toho moc neuměli, ale stejně do toho šli – ať už to byla hra na kytaru, kdy jste slyšeli, že hraje a zpívá falešně, ale moc ho to baví. Pak toho samého vidíte po pár letech a ani byste nepoznali, že ten člověk někdy hrál amatérsky. Prostě ho to baví, a to mu nastartovalo motor, trénoval, hrál a ono to přišlo.

Zásadní je totiž jedna věc – to, co vás baví, vám jednoho dne opravdu půjde a budete v tom dobří. I když to na začátku i během té cesty tak nevypadá a vy budete chtít třeba rozbít kytaru o stůl, nebo spálit všechny kresby a obrazy. 

(To druhé se jednomu umělci z naší galerie SKUTEČNĚ stalo – jednoho dne vzal všechny svoje obrazy a spálil je na zahradě. Pak si dal několik měsíců pauzu, kdy byl rozhodnutý, že už v životě nevezme štětec do ruky. A najednou se zase rozjasnilo, začal znovu a maluje nádherné věci.)

Takže i já jsem začala věřit – JEDNOU TO PŮJDE! 

Věřím v pravidlo, že co vás baví, to vám jednou půjde a vy v tom budete skvělí. 

Stalo se vám, že jste si také nevěřili a chtěli všechny věci hodit do koše? 

Pro mě byla důležitá věta mojí kamarádky: „Prostě začni, kresli, nepřemýšlej a důvěřuj procesu. Tvoje radost je důležitá. A radost tvoří život.“