Popisky versus galeristky

Při vernisáži výstavy vypadá zpravidla všechno načančaně – obrazy jsou čerstvě pověšené, skleničky vyleštěné a víno připravené. Kdybyste ale věděli, jak to vypadá v galerii ještě pár minut před začátkem, možná byste byli překvapení.

Někdy se stane, že v poslední chvíli ještě lítáme po galerii a snažíme se přilepit popisky alespoň přibližně tam, kde by měly být. Tedy najít obraz, který připomíná název na popisce. Dobře, trochu přeháním. Ale to lítání tam je. 

A to se pak někdy stane i taková věc, že jdete po ulici a zastaví vás sympatický chlapík, který se široce usmívá. „Slečno, nepracujete náhodou v galerii?“ Vaší reakcí je, že nahodíte sebevědomý výraz, pohled gazely a laškovně řeknete: „To je to na mně tak poznat?“ 

„Eeeeeh… tak to ani tak ne… ale… spíš… máte něco přilepené na zádech…,“ řekne zaskočeně mladík. „Víte, já jsem spíš nechtěl, abyste s tím chodila po městě…“

Podává mi malou cedulku, ve které po chvíli poznávám naši galerijní popisku. A samozřejmě tam nemohl být nějaký neutrální název, protože na ní stálo: Tomáš Hřivnáč – Portrét mladé krávy (olej na plátně).

Tento příběh se skutečně stal mojí kolegyni Monice, a nebyl to příběh ojedinělý. Několik měsíců na to se chystala na koncert do O2 arény a když vystupovala z auta, byla upozorněna: „Podívej, zase tady máš popisku.“ Snažila se sundat si ten malý papírek, který byl přilepený přímo na tom nejlepším místě – tedy na pozadí – a přečetla si: „Antonín Sládek – Co Paříž nikdy neuvidí.“