O stydlivosti

Když jsem před pár lety dostala za úkol zahájit vernisáž, měla jsem tak strašnou trému, že jsem se už měsíc předtím klepala jako ratlík, když jsem si na to jen vzpomněla. A to mělo ono zahájení proběhnout snad jen před třiceti lidmi. Už si nevzpomínám, jestli mi ve škole dělalo problém říkat referát před celou třídou, ale každopádně už je to nějaká doba od takového tréninku.

Když nastal ten den, pot mě poléval už od rána a postupně jsem pak i bledla čím dál tím víc. Všichni mě ubezpečovali, že to zvládnu a klidně ať si dám pro jistotu podpůrného panáka, že mě to uklidní. Výsledek byl ten, že když odbila hodina H, měla jsem ty uklidňující panáky v sobě už čtyři. A vůbec jsem je necítila – na rozdíl od vzrůstající nervozity. Jako kdybych pila vodu. To se mi ještě nestalo…

A víte, jak to tenkrát dopadlo?

Hudebnímu doprovodu se mě zželelo a já slyšela – tak víte co, prostě je jenom pozdravte a pak mi předejte slovo, já už to všechno řeknu za vás. A tak se i stalo, měla jsem zachránce. 

Každopádně pro příště slibuji, že budu trénovat. Každý takto začínal, někdo sice s menší trémou, ale čím víc podobné věci člověk zkouší, tím víc si zvyká a už mu to ani nepřijde. Takže postupnými krůčky to i se mnou bude (doufám) lepší a lepší.

I když…

Ani ne rok poté se galerie, ve které pracuji, účastnila jedné charitativní dražby v Karlových Varech v hotelu Pupp. Při ní byli jednotliví umělci zváni na podium k Marku Ebenovi, který celou akci uváděl. Nakonec si Marek Eben pozval Mirka Lipinu, majitele galerie, aby promluvil a řekl pár slov o galerii a jejích projektech. A tak představoval i monografii Antonína Sládka, kterou jsme vytvořili. Jenomže dopředu jsem nevěděla, že na podium pozve i mě. A udělal rozhodně dobře, že mi to neřekl, protože bych se celý den klepala strachem a příšernou nervozitou.

Takhle to dopadlo alespoň tak, že jsem se rozklepala až v tom okamžiku, kdy jsem z mikrofonu uslyšela své jméno a pozvání, že mám jít k nim. Doteď si pamatuji, jak jsem šla dlouhým sálem a v hlavě mi běželo: „Nehrnou se mi šaty moc nahoru?“ (A samozřejmě jsem si je před všemi stahovala co nejvíc ke kolenům.) Další myšlenka byla: „Nesedla jsem si omylem předtím do něčeho na židli a teď se všichni dívají na skrvnu od omáčky na mém zadku?“ Já si opravdu umím někdy situaci VELMI ULEHČIT. 

Nicméně dokodrcala jsem se na podium a Marek Eben na mě namířil mikrofon. Podívali jsme se na sebe a on velmi rychle rozpoznal obrovský děs v mých očích a prosbu typu „prosím, zachraňte mě, ať tu nemusím být moc dlouho…“ Byl opravdu velmi soucitný, pouze mi položil otázku, jak se mi na monografii pracovalo. A ani nečekal větu rozvitou, úplně stačilo, když jsem špitla: „Dobře, dobře se mi pracovalo.“

Nepřeháním, když jsem při tom cítila, jak šíleně mi vibrují kolena, jejich pohyb se vůbec nedal zastavit, kolena si dělala, co chtěla. A pak to skončilo, mohla jsem jít zpátky na své místo.

Konec dobrý, všechno dobré

Tak a teď víte všechno. Takto to se mnou je, když mám mluvit na veřejnosti. Ale jak jsem psala výše, pracuji na tom, časem to bude určitě lepší, uvidíte. Aspoň doufám. 🙂 

A jak to máte s nervozitou před lidmi vy?