Tenkrát poprvé

aneb moje první setkání s obrazy

Přemýšlela jsem, kdy proběhlo moje první setkání s uměním a se světem galerií. Moje máma milovala chodit na výstavy a zpětně mi vyprávěla, že mě začala vodit s sebou od mých tří let. 

Procházely jsme sály galerie, já jsem ťapala za ní a dívala se na velká plátna se zakloněnou hlavou a očima navrch hlavy. A za námi prý houfy kustodek, které starostlivě výstavu hlídaly a v jejich očích byl výhružný pohled značící „hlavně ať to dítě na nic nesahá!“. Kam jsme se hnuly my dvě, tam šel za námi galerijní doprovod. 

V mých vzpomínkách zůstalo, že až do dospělosti jsme takto spolu chodily skoro každý víkend. A někdy to bylo těšení se z povedené výstavy, jindy zase převážila odměna, kterou jsme si pak vždycky daly v podobně laskonky s tlustou vrstvou máslového krému v galerijní kavárně.

Můj první

A tady asi začala moje láska k umění. První obraz, který si pamatuji, je tento:

Viděla jsem ho ale při jiné příležitosti. Asi jsem chodila do trochu osvícené školky, protože každý měsíc jsme navštěvovali nejrůznější výstavy. Jak by bylo hezké, kdyby takový zvyk byl zavedený ve školkách častěji. V Národní galerii je takových obrazů a sbírek z našeho i světového umění! A pro děti by to bylo něco zvláštního, výlet za obrazy.

Na modrých polštářcích

Naše návštěvy probíhaly tak, že jsme se rojili po sálech galerie a učitelka se nás snažila trochu uklidnit a ztišit. Uznávám, že na to ale školkové děti moc neslyší… Bavilo nás klouzat se po nablýskaných podlahách. Jednu vzpomínku mám ale v paměti doteď.

Působilo to na mě až jako obřadný moment, přišla paní lektorka a rozdala nám všem takové modré měkké polštářky.

Ukázala na jeden obraz a říkala, že nám o něm poví příběh. Položili jsme si ty modré polštářky na zem pod obraz, sedli si a zvedli hlavu hodně vysoko, až nás bolelo za krkem a ona začala povídat:

„Paul Gauguin, který tento obraz vytvořil, na něm namaloval sám sebe. Někdy se takovým obrazům říká autoportrét, ale tady si pan malíř udělal legraci spíš z jiného obrazu, který namaloval jeho kolega Courbet. Ten se znázornil, jak jde na procházku, potká své známé a vzájemně se zdraví. Courbet ten obraz nazval Setkání, ale když byl obraz vystavený na výstavě, jiní lidé si z toho dělali legraci a dali obrazu název „Dobrý den, pane Courbete!“. 

Gauguin se k vtipálkům přidal, vzal plátno, štětec a namaloval sebe taky tak. Obraz nazval – „Bonjour, Monsieur Gauguin! Dobrý den, pane Gauguine!“.

A díky tomuto příběhu a díky tomu, že si chtěl vystřelit z kolegy malíře, je na světě slavný obraz, na který se teď díváte.“

Jak se ti to líbilo?

Na ostatní obrazy a návštěvy si moc nepamatuji, ale co mi utkvělo, je, že jsme dokonce dostávali domácí úkoly. Takže když jsme se vrátili z takových návštěv domů, měli jsme nadiktovat rodičům, co jsme v galerii viděli. Vzpomínám, jak máma seděla na posteli, já u ní a prosila jsem ji, ať to napíše za mě, že to nechci vymýšlet. Ale ona byla neústupná, vždycky jsem jí svoje zážitky z výstavy musela popsat já. 

A ta láska stále trvá

Teď mám zážitky z jiné galerie, z té, ve které pracuji a ve které jsem moc ráda. Galerie La Femme. Určitě za moji lásku k umění a galeriím může moje máma. Jsem jí totiž vděčná, že mě každou neděli nevodila třeba na zápasy boxu, Bůh ví, kde bych teď byla.

A jak to máte vy? Jaký obraz si pamatujete jako první? Vzpomínáte si na svoji úplně první návštěvu výstavy?