Stalo se to jednou na výtvarném sympoziu Galerie La Femme na Sicílii. Dva parťáci, malíři, Boris Jirků a Mirek Jiránek spolu vyrazili do terénu, aby našli inspiraci pro svá nová díla. Jedou v autě a pozorují sicilskou krajinu. Po chvíli zastavili, protože Boris našel to pravé pro svůj nový obraz. Ačkoliv v době parného srpnového léta byste v jihoitalské krajině mnoho barevnosti nenašli, Boris na každém místě a v každé chvíli umí vidět snad všechny barvy duhy.
A tak se usadil hned poblíž silnice, rozdělal barvy, štětce, na stojan si dal připravenou desku, na kterou začal malovat. Netrvalo dlouho a u krajnice zastavilo auto.
Vystoupil z něj hřmotný podmračený Ital a šinul si to k Borisovi. „Co to malujete?“ Řekl anglicky, když zjistil, že italsky to nepůjde.
„Tak… co vidím…“
„Ale takhle se to nedělá, to na to jdete úplně špatně.“
Boris se jen podíval a cukaly mu koutky úst.
Ital pokračoval: „Víte co, půjčte mi ten štětec.“
To už se Boris smál víc.
Sicilián namočil štětec do plechovky s barvou a začal dělat tahy na Borisovém obraze. „To musíte prostě takhle! Zezhora, dolů, jemně nanášejte barvu, nedělejte tak velké plochy a utlumte ty barvy!“
„Aha…“ stačil jen říct Boris, který byl nad věcí.
„Tak, teď jste to viděl a můžete pokračovat. Kdybyste něco ještě potřeboval, tak se stavte tady vedle, vedu tu kurzy malování pro začínající malíře.“ Ital sedl do auta, nastartoval a odjel.
A jaké z toho plyne ponaučení? Že můžete být jako Boris profesorem umění, pedagogem na několika vysokých uměleckých školách, můžete dostat řadu ocenění za nejlepší kresby a ilustrace, ale stejně vám do toho bude někdo mluvit, radit vám, a myslet si, že on by to namaloval líp.
Mimochodem při stejném výletu se stala ještě jedna příhoda. Jak se Boris s Mirkem Jiránkem vraceli zpátky, vjeli v prudké rychlosti na výmol a jak vezli v tranzitu připravená čistá plátna a barvy, plechovky s akrylem se otevřely a všechna ta čistá plátna pestrobarevně postříkaly. Mirek se pak nechal slyšet: „A toto byly možná Borisovy nejrychleji namalované obrazy.“